Most místo tunelu

Moje žena často říká: Nobelovu cenu by měl dostat v první řadě vynálezce myčky nádobí. To je obvyklý náhled: podporovat aplikovaný výzkum a hlavně inovace s pro lidstvo okamžitými hmatatelnými výsledky.

Ale: vynálezce myčky na tom určitě vydělal. A rozhodně nezaplatil za výsledky veřejného základního výzkumu, který vynálezu předcházel. Ve zkratce to bylo v oblastech chemie (nezbytná pro vymyšlení tablety do myčky), elektromagnetismus (bez elektřiny by se myčka určitě nerozběhla), mechanika (je tam i dost pohyblivých částí), dále určitě proudění kapalin a základní materiálový výzkum kovů a polymerů. V té nejhlubší úrovni jsou to oblasti, které si na sebe z časových důvodů (příliš dlouhá doba od objevu k praktickému použití) přímo nevydělají, ale jsou potřeba pro ty finální aplikace, které jejich autorovi již zisk přinesou.

Nicméně rozšířená podpora aplikovaného výzkumu a inovací vítězí v České kotlině v posledních letech na celé čáře. Jak bývalá ministrině školství, tak ODS, ale i TOP09 (viz např. ministr Drábek) byli a jsou spíše nakloněni financovat z veřejných prostředků aplikovaný výzkum a inovace (tedy to, co by mělo být doménou soukromého podnikového výzkumu), a to na úkor výzkumu základního. Vznik Technologické agentury i různých „vědeckotechnických parků a podnikatelských inkubátorů“, dále omezování prostředků pro Akademii věd (ve střednědobém finančním výhledu Rady vlády pro vědu a výzkum na r. 2011 a 2012) a naopak značné posilování rozpočtu Ministerstva průmyslu v tomto výhledu jsou hmatatelným důkazem, že takový vývoj již dávno probíhá.
Velmi charakteristická v tomto smyslu je instrukce z Příručky pro uchazeče o podporu z prostředků Technologické agentury (viz Strana 31, bod 3), cituji: „... definování ‚vědeckého‘ cíle by mělo být naprosto vedlejší, jakékoliv 'maskování' cíle 'zvýšit zisk' cílem vědeckým je a priori podezřelé“.

V duchu myšlenky „radši podporovat aplikovaný výzkum a inovace“ se nese i text v příslušné kapitole koaliční smlouvy současné vládní koalice. Vládnutí podle ní v oblasti výzkumu rozhodně neodstraní uplatnění osobních vztahů (tzv. jánabráchysmus). Viz např. citát: „Podporu výzkumu z veřejných zdrojů se vláda zaměří na vyprofilované priority, průřezová témata“. A nejspíše budou též ‚podpořeny‘ pouhé formální spolupráce za účelem získání dotací z veřejných prostředků. Ale o toto mi teď nejde. Jde o celkovou filosofii, jaký typ výzkumu podporovat z veřejných prostředků. V krátkém textu se to hemží podporou aplikovaného výzkumu a inovací: viz následující citace z koaliční smlouvy:
- Vláda usnadní spolupráci veřejných vzdělávacích a výzkumných institucí se subjekty z komerční sféry.
- Vláda zavede bonifikaci pracovišť, která prokazatelně spolupracují s aplikační sférou v podobě dodatečných institucionálních prostředků.
- Vláda daňově zvýhodní spolupráci ve VaV mezi univerzitami, VVI a podnikatelským sektorem.
- Podporu firemního výzkumu a vývoje vláda podmíní spoluprací mezi veřejným a soukromým sektorem na stanovených prioritních tématech.
Naopak ani slovo o výzkumu základním.

---

Myšlenka „přiblížit vědu praxi“ zdá se být nosná a vznosná. Stát dá z veřejných peněz něco na výzkum, český průmyslový podnik k tomu něco přisype, založí se technologický park či se udělí technologický grant, česká firma získá výzkumem novou technologii, na které vydělá. Zároveň se bude vládní politik moci holedbat, že investoval peníze smysluplněji než do předražených státních zakázek. Český občan je též spokojen, neboť si myslí, že český podnik získal nové know-how za české peníze, tj. že to "zůstalo doma". Všichni, zdá se, jsou spokojeni.

Avšak při bližším pohledu se začne tato spokojenost drolit. Za prvé: nemusí být vůbec oprávněný pocit občana, že za české veřejné peníze získal novou technologii český podnik. Konečným uživatelem technologie bude totiž mnohdy nadnárodní koncern.

To lze přejít. Nicméně jsou zde zásadnější problémy: Za druhé může mít účastník výzkumu ze soukromé sféry zvýhodněný přístup k státním výzkumným kapacitám (přístrojům, lidským zdrojům). A za třetí - na konci projektu nastává zcela zásadní problém:
Vzhledem k tomu, že výzkum byl částečně dotován z veřejných peněz, měly by být i jeho výsledky veřejné. Neměly by tedy exkluzivně připadnout danému konkrétnímu podniku, který do měšce cosi přisypal, ale měly by být zveřejněny a sloužit každému zájemci o jejich využití. Popřípadě by se výsledek měl dělit poměrem účasti na nákladech. Ale je obtížné stanovit, jak výsledek dělit. I kdyby se o to někdo pokusil, bude to muset být člověk zúčastněný na výzkumném projektu a tedy nikoliv nezávislý. Tedy nelze kontrolovat, zdali dělení provedl spravedlivě a zdali "státní", tj. ta zveřejněná část, je opravdu odpovídající nákladům vynaloženým státem. Smluvně to dopředu ošetřit nelze, neboť nemůže nikdo dopředu vědět, co vlastně bude přesným výsledkem výzkumu (pokud by přesto žadatel o státní peníze tvrdil, že výsledek zná předem, pak nemá smysl mu peníze na výzkum vůbec přidělovat). Navíc cenu má povětšinou výsledek jako celek, nikoliv jen jeho část.

Tedy státu nezbývá - v zájmu spravedlnosti - než požadovat, aby byly plně zveřejňovány všechny výsledky, které jsou získány s jakoukoliv - i drobnou - účastí veřejných peněz. Mnohdy to stát vyžaduje, viz např. citace z již výše zmíněné příručky Technologické agentury, kdy tato požaduje „dokument prokazující, že není poskytován přednostní přístup k výsledkům či výzkumným kapacitám ... – např. interní směrnice“ (viz Strana 29, odst 8.1.3). Ha, ha, ha: Jak že to prokázat? Interní směrnicí? V té lze tvrdit leccos. Ale realita?

Dedukujme však dále:
Ve chvíli, kdy by stát požadoval plné a okamžité zveřejnění získaného "duševního vlastnictví", v tu chvíli si podnik buď řekne:
a) Tak do tohoto sdílení nákladů já nepůjdu, proč bych to dělal, přece nebudu zkoumat něco za své peníze i pro konkurenty;
nebo naoko souhlasí s tímto omezením a
b) v tichost si jeho management odkýve, že to stejně nebude plnit, nebo jen omezeně, nebo bude plnit se značným zpožděním a tedy alespoň po nějakou dobu si uchová exkluzivitu na získané znalosti a dovednosti.

Protože – jak uvedeno výše – se stále více a více v ČR přechází od podpory základního výzkumu k podpoře kooperace "státem placený výzkum" - "průmysl", znamená to že
1) buďto stát nevyžaduje plné zveřejnění nebo
2) vyžaduje okamžité plné zveřejnění, ale není schopen ho vynutit.
V každém případě je to nespravedlivé vůči třetím osobám, které sice na daních státu přispívají, ale z nich bude placen výzkum pro zisk někoho jiného.

Z výše napsaného plyne, že stát by měl platit z veřejných peněz jen ten výzkum, u kterého je schopen vynutit plné zveřejnění. A to je především základní výzkum, méně už ten aplikovaný. A už vůbec ne podnikový výzkum. A jak je možno vynutit plné zveřejnění? Prostě tím, že v následujících obdobích bude stát financovat pouze ty vědecké instituce a ty vědce, kteří produkují publikované výsledky v impaktovaných časopisech. Co není zveřejňováno, nemá nárok na podporu z veřejných peněz. (Je to pak zřejmě výzkum za účelem něčího zisku a tudíž stát by do tohoto tržního procesu neměl zasahovat svými dotacemi.)

A obvyklá námitka, že se tak děje i v EU, tak proč bychom to my neměli kopírovat? Dost možná se tak v mnohých státech EU děje. Ale zvyšuje to kontraproduktivitu, jak ukázal krach tzv. Lisabonské strategie. Jen hlupák udělá stejnou chybu dvakrát. Bylo by dobré nedávat těmto myšlenkám druhý pokus.

Bohužel se tak – alespoň v nejbližší budoucnosti - dít bude. Směřování státu je jasné: dotování podnikového výzkumu na úkor základního. Metoda je jednoduchá:   most.
Tunel nepřichází v úvahu, na to je výzkum příliš na očích a okamžitě by zmizení bylo zpozorováno. Lze však využít skutečnosti, že rozdělení „věda (základní výzkum) - aplikovaný výzkum – inovace“ je pod rozlišovací schopností nejen veřejnosti, ale většinou i politiků. Takže když někdo řekne, že na vědu dáváme přes tepající hospodářskou krizi stále stejně, ne-li více, pak to téměř každý odkýve jako velmi pozitivní danost. Ale že se struktura nesmírně mění, tak detailně již jen málokdo zkoumá. Tedy je pak velmi jednoduché převést prostředky ze základního výzkumu do výzkumu aplikovaného a inovací pomocí vysokánského dálničního mostu, veřejnosti přímo nad hlavami a bez toho, aby se proti tomu zvedla velká vlna odporu. Prostě přemostění místo vytunlování.