Podnikatelský socialisms

Představte si hokejový zápas. Mužstva mezi sebou hrají regulérní zápasy, ve kterých na dodržování pravidel dohlíží rozhodčí, kteří nenadržují ani jedné straítně. Vězí zpravidla ten lepší a i když se občas stane, že se rozhodčí upískne, v zásadě je rozhodování spravedlivé.

Že to tak v realitě není? Možná, tak já to trochu zkoriguji:  Mužstva mezi sebou stále hrají zápasy. Na dodržování pravidel však dohlíží rozhodčí, z kterých je již alespoň jeden podplacený a nadržuje jedné straně. Samozřejmě té, která ho podplatila. Vítězí při vynikajícím výkonu ten lepší, ale ve všech ostatních případech ten, kterému je nadržováno.

Tak to byla svobodná či pseudo-svobodná soutěž. Hokejová. Tu takzvanou soutěž o veřejné zakázky v podnikatelském socialismu dneška je možno simulovat paralelou s hokejovou soutěží jen velmi, velmi těžko. Přesto to pro zajímavost zkusme:

Představte si hokejový zápas. Tedy zápas … Mužstva již nesoupeří v kolbišti o přízeň diváků, neboť naprosto největším zdrojem jejich příjmů jsou tzv. veřejné peníze, které se koncentrují u rozhodčích. Kluby, ale i diváci, si nejprve nechají většinu svých vydělaných peněz sebrat rozhodčími, a ti pak – samozřejmě nikoliv nestranně - určují, které z mužstev si může kolikrát vystřelit na prázdnou bránu a poté inkasovat od nich za „vítězství“ tyto teď již veřejné peníze (minus provize pro rozhodčí). Klasické zápasy mužstev proti sobě se již tedy nekonají.
Vše, až na provizi pro rozhodčí, je legální, neboť hokejový svaz v tomto smyslu změnil pravidla a to v souladu s nadřazenými mezinárodními pravidly. Disciplinární komise či komise rozhodčích někdy učiní – vždy po externí iniciativě, nikoliv o své vlastní vůli - pokus zasáhnout proti té nelegální provizi pro rozhodčí, ale v naprosté většině případů neúspěšně. Nespokojení diváci občas vypískají některé rozhodčí, občas si dokonce vynutí obměnu vedení hokejového svazu, ale s novými lidmi vše za čas sklouzne do stejných kolejí, neboť chyba je již v pravidlech:  v tom, že rozhodčí již dávno nedbají na dodržování fair play, ale místo toho rozdělují klubům gigantické peníze, které jejich rukama prochází. Diváků ubývá a stávají se letargickými, přestávají mít o tento pseudohokej zájem, je jim pomalu jedno, kolik a za co rozhodčí rozdělují. Mnohdy už s tím nechtějí mít vůbec nic společného. Ale pořád od nich rozhodčí inkasují z jejich výplaty peníze.

Ano, o soutěži se dá jen těžko hovořit, i když to tak pro rozmytí ostrých kontur definic mnozí nazývají.

Pro úplnost popišme podobným způsobem i reálný plánovitý socialismus. Na place již nejsou dvě mužsva, ale jen jedno, a rozhodčí určuje, jestli bude střílet na severní nebo jižní prázdnou bránu. Provize pro rozhodčího není. Není potřeba, neboť rozhodčí si sám bere z balíku, který prochází jeho rukama, podle svých potřeb. Televize permanentně vysílá z hokeje optimisticky laděné reportáže. O lístky na hokej je obrovský zájem. Hokejový svaz stanovil jejich cenu tak nízko, že se na ně musí tvořit pořadníky. I když na samotnou exhibici střelby na prázdnou bránu diváci nadávají, přesto na ni chodí, neboť žádná lepší zábava není.

Tak zpět v reálném socialismu nejsme. Ale místo konkurenceschopnosti budujeme podnikatelský socialismus. Místo toho, aby si to firmy rozdávaly mezi sebou v konkurenčním boji, soupeří často nepřímo, přes stát. Nejdříve si nechají skrze daně sebrat značnou část svých peněz (a už se nad tím moc nepozastavují) a poté si o ně řeknou od státu ve veřejných zakázkách a různých dotacích. A soutěží o to, kdo lépe přetáhne kterého důležitého úředníka na svou stranu. Ten, kdo má nejlepší konexe a největší lobbystickou sílu, popřípadě nabídne správnému úředníkovi správnou provizi, vyhrává. Ten dostane největší koláč ze státního či veřejného rozpočtu. Tok peněz je zbytečně přesměrován přes úřady, ministerstva a jejich úředníky místo toho, aby šly přímo z ručky do ručky zúčastněných subjektů.

Někdy to vypadá tak, že reálný socialismus přešel přes krátkou fázi nedomrlého kapitalismu do období podnikatelského socialismu. Při sestavování nového podnikatelského záměru není mnohdy na prvním místě otázka, zdali zákazníci zboží/službu koupí, ale zdali mohu podojit stát či EU skrzevá nějakou tu dotaci, nejlépe však trvalé dotování.
Pro zajímavost: poměr výdajů státního rozpočtu k HDP činil v r. 2009 v České republice 32.2% (výše HDP 3627 mld. Kč, státní výdaje 1167 mld Kč). V Číně jen 22.7% (GDP $4.99 trillion, Expenses $1.137 trillion). To znamená, že přes centrální přerozdělování protekl u nás podstatně větší díl HDP než v Číně. Opravdu se ještě můžeme nenazývat socialistickým státem?

Ale abych všem podnikatelům nekřivdil. Existuje jich spousty, kteří tuto hru nehrají. Faktem je, že dvě třetiny českých firem neusilují o veřejné zakázky. Jejich majitelé se domnívají, že nemají ty správné kontakty, bez kterých nelze zakázky získat. Podle názoru těchto podnikatelů je tak snaha získat veřejnou zakázku ztrátou času. Jsou to však spíše ti drobní, kteří si nemohou dovolit udržovat pracovní sílu či platit poradenskou firmu, která by procházela všemi možnými dokumenty státu / EU a dokázala sepsat projekt / žádost o dotaci (zelenou, ze strukturálních fondů, z ministerstva) nebo „soutěžila“ o veřejnou zakázku. Fixní náklady na takovou činnost jsou vysoké a udělení dotace bez konexí je mnohdy v oblasti snů.

Z přehršle v poslední době probíraných veřejných zakázek či dotací, které vylezly na povrch a rozčilují diváky, tedy vlastně občany, kvůli evidentní nadbytečnosti či evidentnímu pochybení (volíme-li mírná slova) je možno jmenovat:

• Software pro Státní zemědělský intervenční fond: pronájem počítačového programu, který hlídá dotace z Bruselu. 675 milionů Kč ročně. Za sedm let již spolykal 4 mld Kč. Vtírá se otázka, kolik jen nás vlastně stojí hlídání Bruselských dotací celkově za všechny resorty? Navíc někteří odborníci odhadují, že náš stát nevýhodným nákupem či pronájmem softwaru přichází o 10-20 miliard Kč ročně.
• Ovoce do škol s deklarovaným vládním cílem snížit obezitu u dětí. Proč se vůbec stát rodičům do této sféry míchá? Pod rádobybohulibou rouškou jsou vidět kontury skutečného účelu:  zajištění stálého příjmu některým firmám za měkké veřejné peníze.
• Likvidace starých ekologických škod, možná největší veřejná zakázka v ČR všech dob, na kterou vyhlásil ministr Kalousek výběrové řízení před dvěma lety.
• Projekt radnice městské části Praha 7 (tzv. Argentinská hvězda)
• Pražská Opencard.
• Rozdávání miliardových dotací na ministerstvu životního prostředí. Morálně slabý ministr, obklopený lidmi napojenými na tzv. dotační firmu, bude samozřejmě rozdávat veřejné peníze, a to až do úplného vyčerpání fondů nebo do konce funkčního období, podle toho, co nastane dříve.
• O některých zbytečných zakázkách ministerstva obrany snad ani není třeba nic psát.

Rozhodně jsou mnohé, ne-li všechny, z výše uvedených veřejných zakázek a dotací naprosto zbytné. Cesta ven z podnikatelského socialismu je tedy jasná: Razantně omezit množství a objem veřejných zakázek a dotací. Na ty zbylé pak bude lépe vidět a zároveň na ty nevypsané veřejné zakázky netřeba vybírat peníze na daních.

To je i jediná účinná zbraň proti korupci, té věčné souputnici přílišného přerozdělování. Žádné vládní balíčky tzv. protikorupčních opatření nebudou fungovat, pokud bude existovat přerostlý medvěd k naporcování. Žádná hesla typu „Nesmířím se s korupcí“ nemohou být myšlena vážně, pokud nebudou provázena úsilím o snížení přerozdělování přes veřejné rozpočty.

-----------------

Poznámka pod čarou:

Pár řádek na závěr pro ty, kteří si myslí, že v tomto směru je lepší rezignovat na nám blízkou a jakžtakž kontrolovatelnou politickou reprezentaci v ČR a radši se snažit přenést co nejvíce pravomocí (včetně např. výběru daní) do Bruselu. Rozhodně to lepší není. Korupce na lokální úrovni se tím opravdu nezbavíme a tu v Bruselu jen podpoříme. Lobbování v Bruselu je nepoměrně větší díky nepoměrně větší moci elitních evropských úředníků. Kontrola je nicotná a (nejen) pro stát jako ČR vpodstatě nemožná. Zatímco v ČR o konkrétních případech korupce víme, avšak nemůžeme ji prokázat, o té na úrovni Bruselu ani nevíme. Ale kde je moc regulovat a rozdělovat, je i korupce. A takovým místem Brusel rozhodně je. Z té neviditelné masy vystupuje nad hladinu jen legální „špička ledovce“, kterou dobře reprezentuje exkomisař Guenter Verheugen. Ten si nepokrytě založil v oblasti, kterou předtím mnoho let jako komisař reguloval, vlastní poradenskou firmu s názvem „Evropská zkušenost“.