Tatače a mamače

Když jsme s manželkou měli první dítě, tak kamarádka, která měla též zhruba stejně starého potomka, mne občas označovala slovem „matec“. Matka a otec dohromady.

Tak jsem kontroval a říkal, že ona je „otka“, otec a matka dohromady. Byla totiž kromě typicky ženských předností i technicky velmi zdatná.

Byl jsem na označení „matec“ hrdý, protože to znamenalo, že jsem schopen v jisté omezené míře (ani kojit ani vařit nedokážu a nemám dostatečnou trpělivost) zastat i roli matky. Ale nikdy jsem ani na chvilku nezauvažoval o tom, že bych mohl dítěti matku nahradit. A už vůbec nikdy by mne nenapadlo usilovat o to nechat našim dětem zapsat do rodného listu, že jsem napůl otec a napůl matka. Matec.

Nikdy by mne nenapadlo chtít po státu, aby uznal nějaký můj speciální terminologický extrabuřt (neboli nenormálnost). Jiné to však napadá. V nedávném případu jistí dva muži, kteří si opatřili dítě v USA procesem zvaným surogace (viz pozn. pod čarou A), chtěli prostřednictvím Nejvyššího soudu předefinovat termín „rodiče“.

Chtěli tak řešit situaci, do které sebe i dítě vědomě a záměrně vmanipulovali (nevěřím, že by 45-letý podnikatel se svým 43-letým přítelem bankéřem provedli nevědomky nějakou mladickou nerozvážnost). Přestože měli jinou možnost, jak celou situaci řešit (přestěhovat se do USA, či pobyt dítěte v ČR legalizovat tím, že by řekli pravdu - kdo z nich je otcem dítěte), tak po státu chtěli, aby ex-post uznal jejich terminologii: že otci a zároveň rodiči jsou oba dva.

---
Vždy mne nepříjemně překvapí, když někdo nominálně svobodomyslný bojuje za právo dostat od státu na něco štempl. Tentokrát je to štempl českého Nejvyššího soudu, že do rodného listu budou zapsáni Rodič č. 1 = Otec č. 1 a Rodič č. 2 = Otec č. 2. Pokud si oni dva muži přejí, aby je dítě oslovovalo „otče číslo jedna“ a „otče číslo dvě“ či jakkoliv jinak, tak kdo jim v tom bránil? Ať si poměry ve své domácnosti uspořádají dle svého, a ať za případné potíže, až dítě povyroste a začne mu třeba to číslo jedna a číslo dvě vrtat hlavou, si nesou zodpovědnost jen a jen sami.

Ale chtít po státu, aby někým navrženou terminologii uznal, to je již zásadně něco jiného. Zde byl Nejvyšší soud žádán ve smyslu: „Mám něco extra, státe posvěť to.“. V zásadě se jedná o požadavek na předefinování pojmu, a tím pádem o další krok v relativizaci doposud fungujících pořádků. Čtyřicátníci, kteří požadavek vznesli, vpodstatě chtěli, aby se pojmem „rodiče“ označovali i dva stejnopohlavní jedinci. Byli úspěšní, soud jim nedávno vskutku orazítkoval své kladné rozhodnutí v této věci.

S takovýmto předefinováním nesouhlasím, a tedy nesouhlasím ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Jsem pro zachování starého významu slova „rodiče“, který znamená vzájemně se doplňující různopohlavní dvojici muž-žena.

---
Vzájemné doplňování-se je důležité. Podobně bych nesouhlasil při požadavku, aby britský demokratický politický systém mohli tvořili nejen konzervativci a labouristé, ale třeba jen labouristé č. 1 a labouristé č. 2 (a neříkejte mi, že to tak snad už fakticky je). Pak by to již dle mne nebyl dobře fungující „britský demokratický systém“, ale byl by to nejspíš „britský totalitní systém“. Takže bychom to pak už „britský demokratický systém“ nazývat neměli.

Jiný příklad, kterému by iniciátoři případu u Nejvyššího soudu mohli rozumět (jeden z nich je údajně bankéř), je pojem „hypotéka“. Hypotéka se skládá z části „půjčení“ a části „splácení“. Odjakživa tomu tak bylo a nikdo to nerozporoval. Pokud by nyní někdo vznesl požadavek, aby se hypotéka nově mohla skládat z částí „půjčka č. 1“ a „půjčka č. 2“, tj. bez části „splácení“, pak by vznikl jistý zmatek. Pojem „hypotéka“ by totiž nově znamenal totéž, co pojem „dotace“. Pokud by požadavek navíc zněl, aby se hypotéka nově mohla též skládat pouze z částí „splácení č. 1“ a „splácení č. 2“, pak by se zmatek ještě zvětšil. Pojem „hypotéka“ by totiž navíc mohl znamenal i totéž, co pojem „výpalné“.

Obdobně víme, že „vzduch“ je tvořen z převážné části „kyslíkem“ a „dusíkem“. Kdyby kyslík ve vzduchu byl náhle zcela nahrazen dusíkem, nebyl by to vzduch a navíc by ta směs nebyla k dýchání. Kdo by takový plyn poskytl pod názvem „vzduch“, ohrozil by příjemce na životě.

Zdají se vám tyto příklady za vlasy přitažené? Rozhodně nejsou přitažené více, než srovnávání neschopnosti chlapa rodit (a její obcházení) s angínou (a jejím léčení medikamenty), či dokonce s používáním umělých hnojiv pro zvýšní úrody, jak někteří činí.

---
Neříkám, že v historii nikdy nenastalo předefinovávání pojmů. Nastalo. Ale nemohu tvrdit, že by to byly změny k lepšímu. Příkladem zavádějícího předefinovávání pojmů byla Německá demokratická republika. Kdo v té její době žil, tak ví, že rozhodně nebyla „demokratická“. Ale státní orgány NDR to s kamennou tváří tvrdily. Naštěstí neměly sílu o tom přesvědčit svět.

Vezměme si jako další příklad slovo „solidarita“ (viz pozn pod čarou B). Ve dvacátém století znamenalo, cituji: „vztah mezi navzájem rovnými, kteří dobrovolně kooperují, neboť je spojuje společný zájem, který mívá často podobu boje proti společnému nepříteli; je opakem vztahu nadřízenosti a podřízenosti.“ Pojem „solidarita“ v sobě tedy obsahoval prvek dobrovolnosti (viz též pozn. pod čarou C). A dnes, po dalších necelých dvaceti letech? Dnes je pojem solidarita silně překrucován. Už se téměř prosadilo, že solidarita je povinná, nikoliv vždy dobrovolná. Alespoň v Evropské unii, jejíž orgány bezostyšně prosazují „opatření na zajištění solidarity“ (viz str. 6 tohoto dokumentu).

Také pojem „svoboda projevu“ je nenápadně předefinováván. Nyní je možno za peníze daňových poplatníků a bez jejich souhlasu předvádět třeba i hnus, pokud ho autor nazve „umění“. Pokud však něco kontroverzního ve své vlastní režii vyřknete či zveřejníte a nenazvete to umění, pak už vám hrozí postih.

Může se někdo divit, že se konzervativněji založení lidé brání předefinovávání pojmů? Jestli někdo chce předefinovávat základní slova, včetně slova „rodiče“, pak chce též způsobit neporozumění, které může vést k zásadnímu rozdělení společnosti. Jako u příslovečné Babylónské věže.

---
Vybaveni tímto rozsáhlým vysvětlením se vraťme zpět k požadavku, aby nově termín „rodiče“ pojímal větší okruh dvojic, nežli jen dvojici „otec a matka“. Požadavek zněl
„rodiče“ = „otec + matka“, nebo „otec č. 1 + otec č. 2“, nebo případně i „matka č. 1 + matka č. 2“.
(Prozatím jen dvojice, ale v budoucnu? Kdo ví.)
Požadavek byl jednorázově akceptován soudní cestou, bez jakéhokoliv vlivu parlamentu, tedy bez demokratického procesu.

Nesouhlasím s tím, aby bylo umožněno stejnopohlavní rodičovství zákonnou normou, o kterou nyní některé skupiny usilují. Pokud by však již nějaký případ dvojitého otcovství dvojice „otec č.1 + otec č. 2“ pokoutním způsobem (jako u výše zmíněných pánů) vznikl, zákon by na to mohl pamatovat.

Mám tedy pro zákonodárce, kteří by případně v budoucnu rozhodovali o včlenění stejnopohlavních dvojic vychovávajících dítě přímo do zákonů, návrh:
Nazvěte stejnopohlavní dvojici „otec č. 1 + otec č. 2“ jinak, než „rodiče“. Tím se všichni vyhneme zavádějícímu a nebezpečnému předefinování slova „rodiče“. Nebezpečnému proto, že takováto a podobná předefinovávání pojmů se tímto legitimizují a ustanovuje se jejich „normálnost“, kterou však značná část obyvatel celkem pochopitelně není ochotna přijmout.

I iniciátoři výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu by mohli mít porozumění pro dodržování starého názvosloví, a naopak by mohli akceptovat zavádění nových pojmů pro novoty, včetně té jejich. Způsob, jakým přibylo dítě k nim do domácnosti totiž nebyly standardní etapy zvané „početí-těhotenství-porod“, provedené převážně matkou dítěte, nýbrž ten postup byl nazván krásným a přiléhavým termínem „surogace“. Pokud vím, tak proti tomuto relativně novému pojmu pánové nic nenamítali.

Jaký termín pro daný případ zvolit místo pojmu „rodiče“? Stejně jako v případě „pomazánkového másla“, „sametové revoluce" či „sociálně tržního hospodářství“ (které už zdaleka není to samé, co „tržní hospodářství“), to lze řešit přidáním adjektiva (viz též poznámka pod čarou D). Tedy ta dvojice by v matrikách mohla být označena jako „stejnopohlavní rodiče“.

Ale to nezní moc hezky, že? Tak lze vymyslet něco lepšího. Třeba „otecče“ či „matkače“ (v druhém případě pokud by stejnopohlavní dvojice byly dvě ženy). Ještě lepší by mi připadalo označení „tatače“ a „mamače“, to zní neskonale lidštěji. V principu by se ale dvojice tohoto typu mohly mezi sebou usnést na jakémkoliv (a zákonodárcům navrhnout jakékoliv) doposud nepoužitém označení pro roli, kdy dva lidé stejného pohlaví vychovávají společně dítě. Samozřejmě kromě pojmu „rodiče“, který by měl zůstat vyhrazen muži a ženě.

Pokud si vyjasníme terminologii, která nebude trnem v oku ani ultraliberálům, ani konzervativcům, může se přejít k další otázce. Tou je, jestli a proč (a v jakých oblastech a do jaké míry) má stát podporovat takovéto vztahy. Např. daňovými úlevami, dědickými procedurami, umožněním získávání informací od lékaře, vynucováním alimentů, či sirotčími důchody. Dle mne by měl stát brát ohled na zájem dítěte, nikoliv však na zájmy jeho stejnopohlavních vychovatelů, „tatačů“ či „mamačů“, kteří je do dané situace vědomě vmanipulovali.

-----------------------------------------------------------------

Pozn. pod čarou A:
Pánové při proceduře surogace řádně diskriminovali. Dle médií si mohli v databázi příslušné kliniky poskytující vajíčka od dárkyň vybrat vajíčka podle rasy, náboženství i fyziologických aspektů.

Pozn. pod čarou B:
Kdosi moudrý mi říkal, že v antickém Římě pojem solidarita znamenal něco jako pojem „nebýt přítěží“. To znamená, že v legiích říkali vojákům: „Nebuď pozadu, buď solidární s ostatními, kteří nekecají, ale makají“.

Pozn. pod čarou C:
Jen v rámci socialistického tábora to byla taková pokřivená dobrovolnost. Jako školáci jsme měli třeba přinést peníze do Fondu solidarity, dejme tomu s trpícím lidem Angoly. Přinesli všichni, protože rodiče (tj. starostlivý otec a starostlivá matka) nechtěli dítěti způsobit kádrový škraloup. Ale jinak, v normálním západním světě, byla tenkrát ještě solidarita dobrovolná.
 

Pozn. pod čarou D:
Existuje přehršel termínů, u kterých došlo k jejich částečnému či úplnému předefinování přidáním dalšího slova, většinou adjektiva. Někdy je to úsměvné, třeba když „pomazánkové máslo“ není máslo či „tuzemský rum“ není rum. A zrovna v těchto nevinných případech to bývá zakazováno. Naopak, a bohužel, to bývá jindy běžně preferováno zejména u abstraktnějších pojmů, kde však zrovna tato praxe může být velmi zavádějící. Příklady jsou „sdílená suverenita" (už to není suverenita), „demokratický deficit" (rozhodně se nejedná o deficit státního rozpočtu odhlasovaný parlamentem), „tržní regulace" (ta nemá s trhem společného vůbec nic), či „sametová revoluce" (bez komentáře).
Člověk si musí u těchto a podobných termínů dávat pozor, co vlastně reálně znamenají, ale v principu se nejedná o předefinování významu samotných základních slov „revoluce“, „deficit“, „suverenita“, „regulace".