Více kopru?

Na premiéra je stupňován tlak ze všech stran, aby přistoupil na tzv. fiskální pakt některých států EU, jež je dalším krokem směrem k eurofederaci. Proto stojí za to si po čase opět připomenout, že v zásadě hrozí z takto prováděného integračního procesu v Evropské unii pouhopouhá dvě nebezpečí: a)    že se nepovede       nebo b)    že se povede. Každá z těchto možností znamená cestu do kopru.

---
Začněme rozborem té první možnosti: že se vytvoření eurofederace (nazvěme ji pro účely tohoto článku stejně jako ji nazývají ti echt eurofederalisté: Spojené státy evropské – USE)  nezdaří a že se integrace do USE v jisté fázi zadrhne. „Jádro“ se stane natolik nestabilní, že se samovolně rozpadne.
Důvodem mohou být dluhy některých států v kombinaci s přebujelou nárokovostí v přeregulovaných ekonomikách (viz pozn. pod čarou č. 1). To povede k transnacionálním pocitům křivdy, ke krachům a/nebo k fiskálním transferům mezi státy. A ty rozhodně nebudou populární a velmi posílí vulgární nacionalizmus.
Nepřekonatelnou překážkou dobudování USE se obecně může ukázat různorodost evropských států. Nemyslím si, že by bylo dobré danou heterogenitu silou či zákonem odstraňovat. Bohužel, to se právě děje. Pokud má různorodost zmizet (a vůbec není jisté, zdali by to bylo dobře a pokud, tak do jaké míry), měl by to být dlouhodobý přirozený proces, nikoliv záležitost sociálního inženýrství jedné generace. Výsledný produkt by rozhodně neměl rychleně dozrávat za „umělého osvětlení“ jen kvůli furiantským ambicím některých europolitiků, kteří chtějí ještě za svého života držet v rukou opravdu velké otěže.
Umělé stlačování národů dohromady vyvolá reakci. Hrozby válkou, které občas slýcháme z úst představitelů EU (kancléřka Merkelová, polské předsednictví EU), se mohou zhmotnit, nicméně z naprosto opačného důvodu, než oni tvrdí. Nikoliv kvůli nedostatku integrace, ale právě kvůli její příliš velké a s vysokou frekvencí podávané dávce. V evropském Montgomery by mohly zvonit zvony.
---

A co když se eurofederaci podaří uskutečnit?

Nepředpokládám, že by se tak stalo demokratickým způsobem (viz pozn. pod čarou č. 2). Stejně jako státy, tak jistě i superstráty jsou v chodu udržovány idejemi, na kterých vznikly. Pokud by tyto ideje byly polopravdy, překrucování, oportunismus, vědomé předepisování „nesprávných léků“ (sice od bolesti neuleví, zato ale učiní pacienty i zdravé nesvéprávnými), nadržování velkým, nátlak i hrozby, a případně i systém, ve kterém je jedno, jakou stranu volím - pak pánbůh s námi.
Ale i kdyby byly USE nakrásně stvořeny demokraticky, na dobrovolné bázi, spravedlivě a po transparentním procesu, zahrnujícím informování obyvatelstva o zamýšlených krocích a otevřenou diskusi jejich následků, se vzetím v úvahu připomínek velkých i malých (což nepředpokládám):    
tak to, co by vzniklo, by každopádně byla supervelmoc. A jako taková by se začala vymezovat proti ostatním supervelmocím. (Kdo tuto úvahu prudce odmítá, nechť se podívá na historický velmocenský příklad Pruska). Nová supervelmoc by si začala hledat svůj prostor vlivu ve světě. A jako na první by narazila na USA.
Mnozí na druhé straně Atlantiku, Henrym Kissingerem počínaje a Madeleine Albrightovou nekonče, byli a jsou přesvědčeni, že by bylo dobré, aby Evropa vždy a za každých okolností mluvila jedním hlasem. Prý by pak byla pro USA lepším partnerem. Nemyslím si, že by pak byla lepším partnerem. Byla by jistě jednodušším partnerem. Americký prezident by pak mohl očekávat jasné souhlasné "ano", kdykoliv by zavolal Evropskému prezidentovi. Ale každá mince má dvě strany. Madeleine Albrightová a další by si měli uvědomit, že americký prezident by postupem času spíše dostal jako odpověď jasné "ne". Naopak jasné "ano" by zřejmě obdržel, kdyby pohrozil, že za stávajících okolností tedy vystupují USA z NATO.
Když se USE povede, bude se v první řadě vymezovat proti USA. Z řevnivosti USA - USE budou profitovat ostatní supervelmoci, které nám svou kulturou nemusí být příliš blízké. Mnohem lepší by bylo - pokud USA zůstanou demokratickým státem - udržet spojenectví s USA a tedy i NATO a (pro mnohé píchnu do vosího hnízda) spolu s USA systematicky zlepšovat vztahy s Ruskem. Inergovernmentalistická Evropa v tomto ohledu může dobře působit jako pružný převodník mezi USA a Ruskem. USE však nikoliv, ty by měly svoji vlastní supervelmocenskou agendu. Úspěch v budování Spojených států evropských by byl geopolitickou tragédií pro obyvatele jak Evropy, tak i USA.
---

V zásadě hrozí z  integračního procesu v Evropské unii – ve formě, ve které je nyní prosazován -
jen dvě nebezpečí:
a)    že se nezdaří,
b)    že se podaří.
Obě možnosti jsou špatné. Alternativou je ustoupit od tohoto typu integrace. Ustoupit od supranacionalizmu a vrátit se k intergovernmentalismu (jak se tyto dvě možnosti krkolomně nazývají). Pokud však EU toto neudělá sama od sebe – a já se obávám, že neudělá, neboť již bylo investováno hodně kapitálu i politického kapitálu -, měla by politická reprezentace České republiky najít odvahu a další integraci odmítnout.
Bude nám za to spíláno, ale lepší nadávky než obě výše uvedené možnosti.

=================================================

Pozn. pod čarou č. 1:
Dříve státní dluhopisy bývaly jistou investicí, neboť se předpokládalo, že stát může kdykoliv snížit výdaje nebo zvýšit daně. Zvyšování daní lze pořád, ale odrazuje to investory a podvazuje hospodářský růst. Snižování nákladů je podstatně obtížnější ve chvíli, kdy většina výdajů je mandatorních nebo kvazimandatorních. Při takovéto rigiditě (zákonem zajištěné nárokovosti) se stává nesmírně obtížným provádění jakýchkoliv rozumných škrtů ve státních rozpočtech. Škrty se provádí tam, kde to je jednodušší, nikoliv tam, kde to je rozumnější.

Pozn. pod čarou č. 2:
Nepředpokládám, že by se to stalo bez nátlaku typu nutnosti obcházet či opakovat referenda, překrucování právních norem EU či jejich interpretace podle okamžitých potřeb eurofederalistů, hrozeb uzavření kohoutů přímých plateb, vnucování nesmyslných a nákladných opatření např. v energetice, hrozeb soudem za pomalé zavádění eurolegislativy, vynucování práva tam a tehdy, kde se to EU hodí a naopak jeho ignorování tam a tehdy, kde se to Francii a Německu nehodí (např. případ kanadských víz pro české občany a naproti tomu nedávné povolení návštěvy běloruského ministra vnitra v Lyonu francouzskými orgány, i když je tento ministr na seznamu osob se zákazem vstupu do EU).
Nebo vynucování (ve stylu „kdo nejde s námi jde proti nám“) posílání tzv. záchranných financí do společného stabilizačního fondu (který ostatně po snížení ratingu svého a některých zemí eurozóny prý sám potřebuje stabilizaci).
V postupu k superstrátu se jistě bude horlivě činila i propaganda. Například v předefinování pojmů:  postupně se změní obsahu slova „suverenita“. S prvními krůčky tím směrem již začal před rokem eurofederalista Joschka Fischer (bývalý ministr zahraničí SRN): Evropa prý zůstane ve světě suverénní, pouze když se spojí do federálního státu. Suverenita jednotlivých evropských zemí již prý na tento úkol nestačí, je tedy potřeba takovou podřadnou suverenitu opustit.
Není snad významným příkladem neexistence opozice (a kde není opozice, těžko může být demokracie) v EU to, že si takzvaná pravice a takzvaná levice v Europarlamentu prohazují na základě dohod v polovině poslaneckého mandátu nejvyšší šéfovské posty?