Nováčci deklarují: budeme dělat to samé

Ačkoliv méně než v předešlých volbách, i tentokrát si dávají na vývěsní štít některé neparlamentní či nově vznikající subjekty heslo o boji s korupcí. A slibují rozhodně lepší zacházení s veřejnými penězi. Ať již se jmenují Spolek přátel obrovského Z (Z = zdanění, zadlužení nebo zregulování), Ústřední výbor institucionálních transformací nebo třeba Agrárně-naftoví oligarchové, tak říkají, že ti před nimi to dělali špatně, ale s nimi to bude jiné. Do boje proti korupci se vrhla například i iniciativa Rekonstrukce státu, která chce politiky ještě před volbami dotlačit k protikorupčním závazkům.

Ale problémem jest, že programem většiny stran, hnutí a i této iniciativy je řešit následky, nikoliv příčiny. Příčiny, které tkví v příliš macatých veřejných rozpočtech, a tudíž dotacích i nesčetných veřejných zakázkách všeho druhu, a také v zákonem stanovených regulacích zvyšujících zisky několika na náklady většiny.

A protože představitelé čerstvě vzniklých a raketově vyrostlých stran a hnutí jsou mnohdy součástí příčiny (nepředpokládám, že by např. chtěli odmítnout dotování svých firem nebo zrušit regulace, které jim přinášejí zisky), pak se ani v principu nemohou snažit podstatu problému systémově řešit. Před volbami se mohou politici různých směrů zavázat k čemukoliv (ať již písemně nebo ústně), ale pokud se nezaváží k řešení příčin, pak takový závazek nemá velkou cenu.

I ty lepší alternativy (z těch, co se soustavně dostávají do televizních předvolebních debat) nepřekračují Rubikon frází typu „Je třeba lépe využívat evropské dotace“ nebo „Stát by měl komplexněji regulovat to, stát by měl radikálněji rozhodovat ono, stát by měl rychleji financovat tamto“. Stačí se podívat na jakoukoliv předvolební debatu v České televizi s osmičkou účastníků.

Když se deklarace představitelů malých (ale i velkých) stran a hnutí účastnících se televizních debat správně přeloží do češtiny, pak zní: „Budeme dělat to samé, ale určitě lépe“.

Pokud budou zvoleni, opravdu v principu budou dělat to samé, co předchozí garnitura (i když by to nyní vehementně popřeli).

Ale je velmi subjektivní tvrdit, že to budou dělat lépe. Pro na ně navázané dojiče jistě ano. Pro dojiče hájící jiné zájmy nikoliv. A vždy to dříve či později sklouzne do boje - ať již parlamentního nebo podpásového, otevřeného nebo skrytého, přímého nebo zástupného - mezi jedněmi a druhými příčinami. Solární baroni budou osočováni řepkovými barony a naopak, strukturálněfondoví baroni těmi, kteří jsou dotováni z domácích zdrojů, závisláci na jednom typu utrácení dotací závisláky na jiném typu utrácení, lobbyisté prosazující směřování veřejných rozpočtů na sport lobbyisty preferujícími podporu kultury, proponenti jedné skupiny firem usilujících o mohutnou veřejnou zakázku proponenty skupiny jiné. A boj to může být lítý, zejména v dobách ekonomické recese, kdy se závisláci začnou rvát o lepší možnost sosu ze zmenšující se veřejné kádě mezi sebou a frekvence afér, kdy se jedni snaží potápět druhé, stoupá.

Občané byli na předchozí vládní garnituru nominální pravice z nejrůznějších důvodů dosti naštvaní. Proto byli v létě většinou tak nadšeni z obviňování a zatýkání jejích představitelů. V té chvíli jim byl každý klacek v ruce dobrý. A mnozí se těší, že po pádu vlády a volbách je všechno vyřešeno.

Musím před novými volbami jejich nadšení zchladit. Jestliže si zvolí ty, kteří nemají ve svém programu omezení toku peněz přes státní nebo evropský rozpočet, tak si zvolí to samé co předtím v bleděfialovém nebo bleděoranžovém. A dříve nebo později se bude nějaká nechutná fraška boje mezi dvěma skupinami konkurujícími si v zápolení o veřejné peníze opakovat.

Korupce a (někdy) následné korupční aféry, protivládní puče, vyřizování si účtů přes spřízněné osoby v institucích státu či podpora svých ekonomických zájmů stejným způsobem – to vše povede nejen ke stále většímu tlaku na kapsu daňového poplatníka, ale i ke stále menší důvěře občanů ve stát jako takový. Stát tím utrpí, jeho diskreditace bude pokračovat. A bez podpory vlastních občanů nemůže žádný demokratický stát dlouhodobě přežít. Občan nemající elementární důvěru ve svůj stát bude volat po tom, aby mu zde vládlo něco jiného než ti všichni stejní politici. A klidně i bez demokracie. Unie, oligarcha, diktátor.

Dalšímu znedůvěryhodnění státu je třeba se postavit a volit ty, kteří nabízejí skutečnou změnu – skrze jeho zeštíhlení.