Modré – nebo světlé zítřky? Díl druhý: Nemožnost cokoliv ovlivnit, zodpovědnost za vše.

V prvním díle předvolebních úvah jsem na slovech špiček Evropské unie demonstroval, že EU mílovými kroky směřuje k federaci. Při vědomí tohoto trendu vzniká zcela relevantní otázka, zdali se tohoto společenství i nadále účastnit.

Jinými slovy: zdali nám stále dodává – a hlavně bude dodávat – tu přidanou hodnotu, pro kterou do ní Česká republika vstupovala.

Otázkou je třeba se zabývat také z toho důvodu, že od referenda, ve kterém občané České republiky vyslovili souhlas se vstupem do EU, se Unie díky Lisabonské smlouvě naprosto proměnila. Už nyní nemáme – bez práva veta v mnoha oblastech - fakticky možnost se svými hlasovacími právy cokoliv v EU ovlivnit (viz též pozn. pod čarou A).

Někteří radí, že máme budovat koalice. Ale nemáme sílu prosadit cokoliv, co je v rozporu s německými a francouzskými zájmy, i kdybychom se spojili se všemi státy V4. Při vědomí toho, že nemohou vyhrát, naši představitelé jdou do střetu na úrovni Unie jen zcela vyjímečně. Když už se nějaké bláznivině (třeba směrnici o zbraních) ubrání, vítězství bývá jen dočasné: Unijní mlýny melou pomalu, ale jistě.

Někteří radí, že máme v Bruselu zákulisně vyjednávat. Ale pro to potřebujeme lobbisty v Bruselu. Jakmile však bydlí v Bruselu a jsou tudíž těmi správnými lobbisty „u dvora“, přestávají je pálit reálné otázky v České republice.

Nejedná se pouze o politická rozhodnutí, ve kterých taháme za ten kratší konec pily. Nevzpomínám si, že by Evropská komise poslala k Evropskému soudu Německo či Francii za nedodržování paktu stability, Německo za nedodržování azylových smluv (Dublin), nebo německem zachraňované Řecko za kreativní účetnictví. Zato Komise posílá k unijnímu soudu Českou republiku s hrozbou mastné pokuty za to, že nezřídila zavčas nový úřad.

Jedná se i o překvapivé interpretace základních smluv. Naši představitelé byli např. překvapeni, že rozhodnutí o povinných kvótách na imigranty bylo přijato jen Radou EU, tedy ministry vnitra, nikoliv Evropskou radou, tedy šéfy států (pozn. pod čarou B). Při interpretaci zákonů EU rozhoduje soud, nikoliv politici. A soud při jakékoliv nejasnosti ve smlouvách rozhodne ve prospěch Unie nebo jejích velkých států. Pokud v Lucemburku, kde Evropský soudní dvůr sídlí, máme soudce s kořeny v ČR, tak ti jsou tam jen jako součást stafáže a nic neovlivní, i kdyby chtěli.

Měnová rozhodnutí má pod palcem Evropská centrální banka. V ní se přou velké státy - Německo, Itálie, Francie - o tom, jakou politiku provádět. Malé státy do toho nemají co mluvit, i když rozhodnutí centrální banky (např. o kvantitativním uvolňování v měnové politice) na ně mají obrovský vliv.

---
I když nemáme možnost cokoliv zásadního ovlivnit, tak přesto neseme spoluzodpovědnost za vše, co Unie rozhodne – protože jsme součástí její mašinérie. Malou sice, ale přesto součástí. Jsme zodpovědni i za rozhodnutí, která jdou proti nám samým.

Pokud Unie rozhodne o sankcích vůči Rusku, jsme za ně spoluzodpovědni, ať se nám to již líbí či nikoliv. Musíme je dodržovat, ať se nám to již líbí či nikoliv. Můžeme se pak jen divit, když se dozvíme, že i po dobu platnosti sankcí z velkého Německa teče do Ruska mohutný proud investic.

Pokud naopak Unie rozhodne, že se přikloní ke společnému postoji s Ruskem a Čínou proti Spojeným státům v otázce jaderné dohody s Íránem – jak naznačuje německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel – tak to bude i naše rozhodnutí a naše spoluzodpovědnost.

Když na jedné straně EU mluví o diverzifikaci zdrojů plyny a ropy, a na druhé straně nezakročí proti Německem organizovanému plynovodu Nord Stream z Ruska, jsme za to spoluzodpovědni.

Pokud EU rozhodne, že se nehledí na nedodržování Dublinské úmluvy o azylu, tak to musíme strpět a nést spoluzodpovědnost za to, že ji Německo a další státy nedodržovalo. Se všemi důsledky, včetně kriminálních a teroristických.

Když EU umožní zachraňování krachujících států, což je proti unijní legislativě, jsme za to spoluzodpovědni. Pokud EU naopak rozhodne, že kvůli údajnému porušování pravidel právního státu bude vyšetřovat Polsko, tak i za to rozhodnutí neseme spoluzodpovědnost, i kdyby se nám nelíbilo.

Pokud EU rozhodne, že se nebude vměšovat do záležitostí Španělska a Katalánska a dialog mezi nimi nezprostředkuje, tak my můžeme leda mlčet (i když bychom třeba mohli k vyjednávání přispět díky zkušenostem z poklidného rozdělení naší federace), ale jsme za tento postup spoluzodpovědní.

Když někdo pozve do Europarlamentu palestinskou teroristku, která unesla letadlo a která tam srovnává Osvětim a Gazu, tak my můžeme leda skřípat zuby (měli jsme snad možnost říci „ne“?) a nést za to jako členský stát Unie spoluzodpovědnnost, i vůči Izraeli.

---
Po ustavení Federace (i s námi, ale již totálně bez našeho práva veta) - které pravděpodobně nebude bombastické, ale spíže plíživé - se množství našich jednotlivých spoluzodpovědností za rozhodnutí EU ještě zvýší. Budeme zodpovědni i za přerozdělování z rozpočtu EU, za daňové sazby nastavované celounijně ministrem financí EU a za fiskální politiku nastavovanou tímtéž ministrem. Budeme spoluzodpovědni za pravidla pro přijímání imigrantů z Afriky na modré karty, a obecně třeba i za špatnou společnou imigrační politiku Federace. Budeme zodpovědni i za činnost evropského zpravodajského útvaru a za zahraniční politiku.

Spolu se směřováním k Federaci směřuje Evropská unie také ke vzniku supervelmoci.To může být pro někoho lákavé. Myslí si, jak jiné supervelmoci, na Zeměkouli přítomné, dělají nebo by mohly v budoucnu dělat geopolitiku špatně, a že my, Evropané, bychom jim ukázali, jak se to dělá správně. Že to natřeme ekonomicky, zahraničně-politicky a v případě potřeby i vojensky jakékoliv jiné supervelmoci, ať již je to pro někoho Čína, pro jiného Rusko a ještě pro jiného USA.

Ti, které představa Evropské unie jako jednolité supervelmoci láká, by si měli dovodit důsledky. Obávám se, že žádný zázrak nenastane a že Federace bude provádět geopolitiku stejně jako ty staré supervelmoci, a navíc se k tomu zvýší četnost možných interakcí mezi supervelmocemi a tudíž i možností konfliktů.

Nyní jsme zodpovědni za zahraniční vojenské mise, o kterých rozhodl náš parlament. V případě vytvoření Evropské obranné unie, která je nezbytná pro vznik Federace, budeme odpovědni za zahraniční vojenské mise, o kterých Evropská obranná unie rozhodne. Budou to mise vyslané na ochranu zájmů některých velkých unijních států (určitě nikoliv nás), ze kterých se rázem stanou zájmy Federace.

---
Zodpovědnost se tedy zvýší, ale možnost něco ovlivnit zůstane na stejné (tj. nulové) úrovni. I kdyby lid v české kotlině a v moravských úvalech nová Federace něčím mimořádně naštvala, nikdy se mu nepodaří bruselské vládce defenestrovat. Defenestrovat bude moci maximálně místodržícího v Praze. Ale Brusel si zde rychle dosadí nového.

Jsou nějaké silné argumenty pro setrvání v EU? O tom v dalším dílu.

---
Pozn.pod čarou A:
Eurohujeři i tzv. eurorealisté (kteří zároveň sebe sama označují za demokraty) mi možná odpoví, že jako občan nemám možnost ovlivnit vůbec nic ani na národní úrovni doma, v České republice.
Nemají pravdu. Dokud politik bydlí na stejném území, jako jeho občané, tak si přeci jen dává pozor, aby nekonal zcela proti vůli svých sousedů, příbuzných, kamarádů, přátel, rodiny, spolustraníků (kteří mají také sousedy, příbuzné, kamarády, přátele, rodiny). A když tak přeci jen učiní, tak na to u nás máme takovou pěknou tradici. Nazývá se defenestrace. Když lid usoudí, že něco je už přes čáru, tak si na tuto tradici může vzpomenout.
Pokud se však politik odstěhuje do Bruselu, tak má za sousedy bruselany, za kamarády taky bruselany, vzdálení příbuzní jsou příliš vzdálení a rodina naopak blízko – taky v Bruselu. Takový politik není nucen ničím jiným, než snad svým svědomím (pokud nějaké má), hájit zájmy obyvatel vzdálené České republiky. Takový politik je lidem nedefenestrovatelný – nejde si v dostatečném množství zajet do Bruselu a tam ho shodit z okna budovy jeho Komisariátu.

---
Pozn.pod čarou B:
Přitom je třeba poznamenat, že při hlasování jsme mohli požádat o hlasování tzv. postaru, kdy jsme měli právo veta. Naši představitelé však tohoto práva překvapivě nevyužili.