Názorové glajchšaltování

Většinu členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) by dle návrhu novely zákona o veřejnoprávních médiích měly napříště jmenovat společenské organizace. Sdružené v Národní frontě, chce se mi dodat.

Omluva:
Byl jsem 22.12.2017 upozorněn, že v článku zmiňovaná novela zákona se netýká Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), jak jsem nesprávně uvedl. Zmiňovaná novela zákona se týká Rady České televize  a Rady Českého rozhlasu. Za tuto nepřesnost (sice smysl článku neměnící, ale formálně poměrně zásadní), se RRTV omlouvám. Nebylo mým úmyslem jakkoliv napadat jakéhokoliv člena jakékoliv rady; pouze jedním z úmyslů článku bylo upozornit, že navrhovaná novela bude jen kosmetickou změnou.

Tedy pardon, „národní“ určitě ne. To slovo se dneska nenosí, takže až se sdruží, tak se ta fronta bude nejspíš jmenovat Společenská apolitická fronta (SAF), či tak nějak.

Bylo by také dobré přejmenovat samotnou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání na Společenská apolitická frontová informační rada (SAFIR), čímž zanikne odporrrná zkrrratka RRTV srrršící strrranickostí, a vznikne půvabná apolitická SAFIR. A všechny problémy politických tlaků budou vyřešeny. Ne?

Samozřejmě nebudou.
Veřejnoprávní média, Český rozhlas a Českou televizi, bude stejně kdosi ovládat a prosazovat v nich svůj názor na svět. Ať už to budou aktivističtí radní ze SAFIRu, nebo ředitel, nebo šéfredaktor zpravodajství, nebo někdo v pozadí, kdo tahá za nitky a dokáže si získat dostatečný počet radních, ať už z RRTV nebo ze SAFIRu.

Kdyby například byli jako radní vysílací rady v r. 2007 zvažovány bezpartijní osobnosti Šabatová (2007: zástupkyně ombudsmana), Wagnerová (2007: soudkyně ústavního soudu) nebo Krnáčová (2007: výkonná ředitelka Transparency International CR), pak by se mnozí za čas divili, že ti bezpartijní přece jen nebyli a nejsou apolitičí, neb zanedlouho kandidují do politických funkcí.

Mezi možnými kandidáty na místo v kontrolní radě ČT a ČRo neexistuje někdo apolitický či dokonce někdo bez světového názoru. Člen Rady nebo SAFIR bude vždy prosazovat svůj světový názor a/nebo hájit něčí zájmy. Ať si nikdo nic nenamlouvá o nezávislosti a nepodléhání politickým tlakům u veřejnoprávních médií.

Obranou proti jednostrannosti „výkladu světa“, proti ovládnutí mediálního prostoru jedním dominantním politickým názorem či politicko-ekonomickým zájmem, je jedině pluralita názorů zajištěná pluralitou médií. Pluralita v rámci jedné organizace nebude fungovat, vždy tam dříve či později někdo bude mít navrch.

Slovo pluralita bylo po sametové revoluci v r. 1989 skloňováno všemi – studenty, umělci, politiky. Nyní o ní málokdo hovoří. Toto slovo zmizelo ze slovníku novodobých strážců hodnot. A když už ji nějaký aktivista zmíní, tak má na mysli pokroucenou pluralitu vynucenou (údajně pluralitní) radou moudrých na veřejnoprávním médiu, která nemá jasnou zpětnou vazbu kvality vysílání jakou má privátní médium, neboť daný sdělovací prostředek si vynucuje od občanů paušální příspěvek na svůj provoz. Co to je pak za pluralitu?

Názorová pluralita se pak pod vlivem dominantního veřejnoprávního média (nikoliv tedy politiků) mění na unifikaci názorů. Němci pro to mají krásné slovo, které jsme si počeštili - „glajchšaltování“.

---
Výše zmíněnou novelu zákonů o České televizi a Českém rozhlasu podpořila i řada umělců otevřeným dopisem vládě České republiky. Podle nich by novela posílila nezávislost veřejnoprávních médií.
Škoda, že i umělci zřejmě od roku 1989 zapoměli význam slova pluralita, a místo informační pestrosti podporují spíše unifikaci názorů ve formě zachování a posílení skoromonopolního (viz též pozn. pod čarou A) veřejnoprávního mediálního molocha placeného z nedobrovolných koncesionářských poplatků, místo jeho demontáže.

Místo alternativních médií, které musí o své místo na slunci bojovat, umělci podporují zabetonování veřejnoprávních sdělovacích prostředků se zajištěným příjmem, kterým dokáže ve zpravodajství sem tam finančně sekundovat jedině nějaký oligarcha. Ten si může dovolit dotovat své sdělovací prostředky z jiných činností za zřejmým účelem – aby získal politickou moc na ohýbání zákonů ve svůj prospěch a zisk, ze kterého bude dotovat své mediální impérium. A tak dokola. Ale do zásadního ideového sporu s veřejnoprávním médiem se nepustí – proč taky, to mu zisk nepřináší.

Obava umělců, že zánik či redukce veřejnoprávních médií povede k posílení oligarchů a k monopolu jejich médií na zpravodajství, je lichá. Existence veřejnoprávních médií placených z koncesionářských poplatků je příčinou oligarchizace médií, nemůže tedy být její zábranou.
Poctivé zpravodajství se nevyplácí právě kvůli nekalé (i když zákonem umožněné) konkurenci ze strany České televize a Českého rozhlasu.

---
Problém tedy není v tom, kdo volí kontrolní Radu či SAFIR rozhlasu a televize. To je kosmetická záležitost.
Chyba je v principu. V té nedobrovolné platbě televizního i rozhlasového poplatku, která přihraje každý rok České televizi cirka šest miliard korun a nejméně stamiliony Českému rozhlasu, bez ohledu na to, co vysílají a jak moc to diváci či posluchači chtějí.

Občas mi někdo vykládá, že on/ona je spokojen se zpravodajstvím veřejnoprávní televize, třeba proto, že se naváží do Ruska a do Zemana. A to se mu/jí líbí, takže mu/jí pranic nevadí, že povinně platí ČT televizní poplatek.

Dotyčného/dotyčnou upozorňuji: „A co až se stane šéfem zpravodaství ČT někdo, koho nesnášíš? Kdo má úplně jiné názory nežli ty?“ Po zamyšlení následuje odpověď: „No to bych pak protestoval/a! Povinné placení televizního poplatku by bylo strašně nespravedlivé! Takovou televizi bych vůbec nesledoval/a, tak proč bych ji měl/a platit?“

Televizní a rozhlasový poplatek by měl být dobrovolný. To by bylo férové. Česká televize a Český rozhlas by měly být financovány jen z peněz těch, kdo jejich služby chtějí a dobrovolně financují (viz též pozn. pod čarou B). Mohly by si vzít příklad z třetího veřejnoprávního média, které v České republice máme. Tím je ČTK - Česká tisková kancelář. ČTK není ani korunou financována z veřejných peněz či vynucených koncesionářských poplatků.

---
Umělci svým dopisem, jakkoliv dobře míněným, podporují Českou televizi a Český rozhlas, jež berou tržní prostor a tedy možnost obživy nezávislým médiím. Tím umělci bohužel podporují i onu názorovou unifikaci.

A glajchšaltování názorů pomalu nabývá orwellovských rozměrů.
Autoři některých článků v nezávislých médiích jsou perzekuováni, blogy jistých autorů jsou rušeny. Objevují se seznamy nepohodlných serverů, a dokonce se některé firmy nechají strhnout a deklarují, že tedy na serverech, které jsou na indexu, nebudou zadávat reklamu. To je další ekonomická rána nezávislým kritickým (a tím pádem někomu nepohodlným) médiím.

A zřejmě bude hůř. V Německu vláda připravuje zákon, který má rozšířit již existující cenzuru tzv. nenávistných vyjádření. Modernizovaná cenzura má v budoucnu bránit i šíření tzv. nepravdivých zpráv. Důvodem je údajně zabránění ovlivňování německých voleb ze strany – koho jiného – putinovského Ruska. Tento strašák jistě napomůže zrychlenému přijetí příslušného zákona. Jaká komise „moudrých a spravedlivých“ a na základě čeho označí zprávu za nepravdivou není ještě zřejmé. Avšak již je zřejmé, že postihy budou značné. Pokud například Facebook do 24 hodin zprávu označenou jako nepravdivou nesmaže, bude muset počítat s pokutou půl milionu euro.
Předpokládám, že se takový zákon oklikou přes Brusel dostane i k nám.

Nezávislým médiím je a bude brutálně sděleno to, co jemnou formou naznačoval Ladislav Stroupežnický v korespondenci Járovi Cimrmanovi: „Nepište mi, a pokud možno nepište vůbec“.

----------------------------
Pozn. pod čarou A: Která jiná televize než ČT si může dovolit vyslat na pokrytí amerických voleb tři zpravodaje? Která jiná televize si může dovolit stálého zpravodaje v Moskvě?

Pozn. pod čarou B: Nepřijímám námitky, že financování skrze dobrovolnou platbu koncesionářského poplatku nelze technicky provést. Samozřejmě, že lze. Vidím hned tři způsoby. Za prvé mohou ti, kdo dobrovolně financují ČT a ČRo, uvolnit jejich signál k veřejnému sledování všem. Důvodem může být, že chtějí, aby se zpravodajství vysílané těmito médii (zřejmě odpovídající jejich světovému názoru) dostalo ke všem občanům České republiky a přesvědčovalo je tak o správnosti toho jejich světového názoru. Nebo, za druhé, lze provést zakódování signálu a jeho zpřístupnění jen těm, kdo platí koncesionářský poplatek. A za třetí, pokud by se výše zmíněná řešení ukázala jako politicky neprůchodná, je možno uvažovat o asignaci poplatku. To znamená, že by si plátce televizního a rozhlasového poplatku sám určil, zdali chce, aby jeho poplatek byl využit na ČT a ČRo, anebo zdali ho chce využít jiným, přesně definovaným způsobem. Jako ten přesně definovaný způsob bych navrhoval opravy památek na celém území republiky.