Modré – nebo světlé zítřky? Díl čtvrtý: Zopakovat.

Když jsem psal svůj úplně první blog, zakončil jsem ho slovy: „Včera jsme byli označeni za šejdíře, dnes jsme strašeni nepřízní mocných. Co zítra?"

S těmi šejdíři se to mělo tak: Krátce před referendem o vstupu do EU v roce 2003 se ex-prezident Václav Havel vyjádřil ve smyslu, že řeči o ztrátě suverenity jsou nepatřičné. Kus suverenity mohli podle něj v Unii ztratit jedině lidé nečestní a šejdíři.

Myslím, že naprostá většina těch, kdož hlasovali v referendu proti vstupu do EU nebyli a nejsou ani nečestní lidé, ani šejdíři. Naopak mezi těmi, kdo se nadšeně do Unie hnali, by se jistě někteří šejdíři, kterým kapalo do kapsy z potrubí eurodotací, později našli. Ztráty suverenity se tenkrát lidé obávali ze zcela racionálních důvodů - že nebudou moci ovlivňovat to, co se na našem území bude odehrávat. Že i kdyby se na hlavu postavili, tak jim sem Unie nacpe svá pravidla, nad kterými mnohdy zůstane rozum stát. Později se to potvrdilo - Unie nám sem předevčírem nepřímo vnutila řepková biopaliva a včera pole solárních panelů. A dnes nám chce Unie cpát do domu nejen zákony, ale i imigranty, které lidé v ČR nechtějí. Nyní jsme se ztrátou suverenity konfrontováni všichni.

---
Připomenu však ještě další Havlova slova. Tentokrát z doby, kdy mu to myslelo (tj. ze začátku devadesátých let). Tenkrát po sametové revoluci a před prvními svobodnými volbami obhajoval opakování voleb již za dva roky. Důvod: Protože jsme si ještě nezvykli na možnost volby, nevíme, co nás čeká a nevíme, jestli ti, koho nyní budeme volit splní naše představy. „Zopakovat", prohlásil tenkrát Václav Havel kategoricky. To se také stalo, a po volbách v roce 1990 následovaly další plánovitě hned v roce 1992.

Myslím, že totéž platí o referendu o vstupu do Unie. Opravdu jsme tenkrát v roce 2003 nevěděli, co členství obnáší. Teď, po dobu celých třinácti let, jsme si již in natura zažili, jak to v EU chodí v dobách dobrých i zlých. Stojí tedy za to s novou zkušeností znovu hlasovat o našem členství v novém referendu. Obzvláště proto, že od platnosti Lisabonské smlouvy v roce 2009 se naše postavení v Unii naprosto zásadně změnilo. Již nemáme v mnoha oblastech právo veta a trend jde jasně k další centralizaci a k dalším oblastem rozhodovaným kvalifikovanou většinou.

---
Až vznikne Federace, tak se dostaneme do stejné situace, v jaké jsou dnes Katalánci vůči Španělsku. Když si to později rozmyslíme a třeba si i odhlasujeme, že chceme znovu samostatnost, už to nepůjde tak lehce provést. Stejně jako v Katalánsku. Nemají vlastní armádu a jejich policejním sborům velí v konečném důsledku ministr vnitra z Madridu. Na svém území mají i celošpanělské policejní sbory, které mohou bez omezení zasahovat, když je to v zájmu Madridu. Jejich soudní moc je podřízena suverénovi – španělskému státu, který - pokud nebude chtít - tak nezmění zákony, jež samostatnost Katalánska právně znemožňují (viz též pozn. pod čarou A). V takových případech se reálné vyhlášení samostatnosti může povést jedině pod nátlakem silného strýčka ze zahraničí (jako v případě Krymu a jako v případě Kosova).

V Junckerově projevu, o kterém jsem psal v prvním díle těchto předvolebních úvah, je jeden důležitý prvek. Tím je Junckerovo vyjádření, že si přeje Evropskou obrannou unii do roku 2025. Do toho roku tedy ještě máme šanci se z Unie dostat relativně bezbolestně. Po tom roce již jen těžko, neboť by nás mohla čekat internacionální pomoc od západních soudruhů disponujících ozbrojenými silami.

Co to pro nás znamená?

Abychom to stihli, nejpozději ve volbách v roce 2021 by u nás musely zvítězit strany podporující referendum o vystoupení z EU. Pak by bylo ještě možno stihnout provedení referenda o vystoupení do roku 2025. Ve volbách v roce 2017 tedy ještě „nejde o vše“, jak nyní ve svých proklamacích rády předvolebně prohlašují mnohé strany. Ještě je čas do příštích voleb. Aby však strany podporující referendum o vystoupení z EU mohly v roce 2021 zvítězit, musí volby v roce 2017 alespoň přežít.

Jsou mi známy tři relevantní subjekty, které mají referendum či vystoupení v programu.

Bohužel jeden z nich je veden Tomiem Okamurou, který v roce 2013 jako nezávislý senátor v klubu „KDU-ČSL a nezávislí" spoluinicioval žalobu na tehdejšího prezidenta. Na PRVNÍM místě to byla žaloba za to, že prezident neratifikoval Rozhodnutí Evropské rady, dodatek Lisabonské smlouvy, o mechanismu stability (ESM). Na pozadí bylo i otálení prezidenta s podpisem samotné Lisabonské smlouvy (viz pozn. pod čarou B), která řádně ukrojila suverenitu České republiky a přenesla další pravomoci do Bruselu. Iniciování žaloby (které zařadilo Tomia Okamuru po bok Jiřího Dienstbiera mladšího) v porovnání s jeho voláním po suverenitě v roce 2017 dělá z předsedy SPD nedůvěryhodného oportunistu.

Další subjekt, Svobodní, je ve svých názorech na EU a nutnost vystoupení z ní konzistentní, i když toto téma do nastávajících parlamentních voleb nezvolili jako nosné.

Třetím subjektem je Hnutí referendum o Evropské unii, které má ve volebním program referendum o vystoupení naopak jako jediný bod.

Jak Svobodným, tak i Referendu o EU bych přál ve volbách úspěch proto, aby v budoucnu (ale ještě zavčas!) mohli ve Sněmovně referendum o vystoupení z EU prosadit.

------------------------
Pozn. pod čarou A:
Je velmi zajímavé číst o tom, že Evropská unie má dvojí metr na jmenování ústavních soudců v Polsku a ve Španělsku a že takto manipulovaný ústavní soud v Madridu omezil v r. 2010 Katalánskou autonomii.

------------------------
Pozn. pod čarou B:
Viz bod A žaloby odkazující na nález ústavního soudu Pl. ÚS 29/09:116