Diskreditace státu

Možná trpím stihomamem, možná jsem obětí náhodných koincidencí, ale někdy mám pocit, že špatné řízení státu a špatná parlamentem přijímaná legislativa jsou tvořeny s úmyslem diskreditovat český stát a jeho vedení.

Za prvé zde máme - ať už neúmyslnou či úmyslnou - diskreditaci volby prezidenta, která se může promítnout ve znevážení funkce prezidenta České republiky jako takové. Právní nedochůdče upravující přímou volbu prezidenta někdo navrhl, a někdo posoudil a schválil. Nikomu z nich nepřišly - nebo nechtěly přijít - na mysl evidentní závady v definování kontroly peticí podporujících kandidáty. Dnes je již každému jasné, že zákon umožňuje přinejmenším dvojí možný výklad jedné z důležitých pasáží této legislativní normy a dále je evidentní, že podpisy pod poticemi jsou fakticky nezkontrolovatelné, což může nahrávat nepostižitelným podvodům.
A posléze si do tohoto právního paskvilu přisadilo i ministerstvo vnitra, když jeho úředník s kamennou tváří obhajoval logický zkrat jako ten správný výklad. Pokud bychom přijali úředníkovu logiku, pak by po pozitivní orientační dechové zkoušce při silniční kontrole mohli úředníkovi ministerstva vnitra odebrat (první) vzorek krve. Zjistili by třeba, že v něm má 2.7 promile alkoholu. Pro jistotu by vzali i druhý vzorek. V něm by našli 2.5 promile alkoholu v krvi. Tudíž by bylo - dle vnitrácké logiky - jasné, že má v sobě 5.2 promile, a úředník je tedy vpodstatě ve stadiu klinické smrti.
Ještěže si alespoň soudci nejvyššího správního soudu zachovali elementární logický úsudek, vnitráckou nelogiku odmítli a zachránili tak úředníkovi život.
Dalším fenoménem, který může přispět ke gradaci diskreditace volby prezidenta, je její případné odkládání kvůli stížnostem k Ústavnímu soudu. Pokud by tyto posunuly volbu o pár týdnů,  bylo by to špatně. Ještě horší by však bylo, kdyby následkem bylo posunutí například o půl roku. Pak bychom se lehce mohli dočkat situace, ve které by mezinárodní smlouvy - jako třeba změnu Lisabonské smlouvy kvůli Evropskému stabilizačnímu mechanismu (ESM) - od MDŽ dále ratifikoval místo prezidenta pouze předseda vlády. Standardní uspořádání rozdělení pravomocí mezi jednotlivé ústavní činitele by vzalo zasvé.
---
Opustíme-li legislativní peripetie volby prezidenta a podíváme se na kroky exekutivy poslední doby, pak nelze nezaznamenat problémy s registrem vozidel a s používáním takzvané S-karty. Tyto peripetie jistě mezi obyvateli vzbudily výrazné pocity o neschopnosti státní správy řešit agendu ve prospěch občanů.
Dále je možné připomenout několik rošád v obsazení postů ministrů, které vyústily v to, že ministryní obrany se stala předsedkyně nejmenší vládní strany. Nová ministryně obrany ihned poté odvolává vysoké představitele ministerstva s poukazem, že chce jeho vedení zcivilnit. Proboha! To by se musel ten úřad jmenovat jinak! Třeba Ministerstvo modrých knížek. Ale ne Ministerstvo obrany! Ať tomu samozřejmě šéfuje politik: pokud reprezentuje vůli občanů, je to zcela v pořádku. Nicméně k ruce musí mít odborníky a opravdu si myslím, že naprostá většina odborníků na armádu nosí uniformu. Tzv. zcivilnění může nabourávat správně zažitou představu, že potřebujeme armádu. Anebo nám může postupně vnuknout myšlenku, že vlastně tu armádu nepotřebujeme řídit, že, pokud nějakou vůbec máme mít, pak bude řízena velitelstvím někde mimo naše území. Takové představy bohužel existují: četl jsem například názor jednoho z prezidentských kandidátů, že bychom ochranu našeho vzdušného prostoru měli svěřit Německu. To už je naprostá diskreditace státu a jeho základních funkcí.
---
Nelze si též nepovšimnout, když vláda silácky vyhlašuje hrozbu vetem ohledně evropské bankovní unie, pokud nebude zajištěna ochrana vkladů českých střadatelů. Při vyjednávání na úrovni EU pak vláda nic podstatného nedosáhne, ale přesto nakonec od veta ustoupí a pokorně se vznikem bankovní unie souhlasí. A občan se oprávněně ptá: "K čemu takováto vláda, pokud nehájí moje zájmy?" A od toho je již jenom krůček k tomu, aby se občan začal ptát "K čemu vůbec vláda, pokud nehájí moje zájmy?".
Téměř nikdo pak už ani nepozdvihne překvapením obočí, když ministr zahraničí v otázce ESM plive do tváře svým občanům slovy "jsme zase za šašky", místo aby obhajoval zájmy České republiky a jejích občanů. Ministr zahraničí již dávno nekope za tento stát, to spíš možná za Bayern nebo za Anderlecht. A svými rádobyžoviálními výroky přispívá k diskreditaci státu ještě více, než ministryně obrany.
A jaký důsledek může mít diskreditace státu? To, že se občan bude chtít obrátit na nějakou jinou autoritu. Aby ho ochránila, aby ochránila i jeho úspory, aby mu případně pomohla v nouzi, aby mu zajistila fungující administrativní servis. Tou nejbližší vyšší autoritou může být Unie, ke které začne občan buď vzhlížet nebo si alespoň pomyslí, že lepší něco, nežli nic.
Ale nemylme se.
Pořád ještě lze na úrovni státu ty, kteří špatně vládnou nebo dokonce stát diskreditují, vyměnit. Pořád ještě lze říci v příštích volbách "adieu" jakýmkoliv domácím stranám, ať se již jmenují LIDEM (liberální demokraté), ZVĚŘI (zelení věřící) nebo ZEMI (zelení mimozemšťané) či dokonce ODĚSA (a to i když jim mainstreamová média půjdou o stošest na ruku). To na úrovni Unie už nelze. Evropské lidové straně nebo Evropské socialistické internacionále volební porážku neuštědříte i kdyby Avatar na kozorohovi jezdil. Na té - nadstátní - úrovni by šlo jen trpně přijímat, co komisaři nadiktují.